Blog

JAK VZNIKÁ SVÍTÍCÍ SKLO. ANEB ZHASNI, A ONO SE ROZZÁŘÍ!

Někteří z nás měli jako děti na stropě v pokojíčku nalepené svítící plastové hvězdičky; byli jsme z nich nadšení.

Kdepak by nás bylo napadlo, že jednou, až dospějeme, budeme mít třeba i svítící skleněné nádobí nádobí a budeme si moci zase tak

trochu hrát!

Pokrok se nezastavil, a proto vám dnes můžeme představit svítící skleněné výrobky z naší sklárny.

Opět jde o uměleckořemeslnou výrobu a elegantní tvary, které ozdobí váš dům či byt

nebo pracovní prostory. 

Jiné svítící skleněné výrobky zase najdou praktické

využití na jídelním stole. Přes den mají zajímavou vnitřní texturu a pastelové barvy.

Ovšem po setmění… Po setmění se stane kouzlo

a ony si začnou žít vlastním životem.

- Jak to, že svítící sklo opravdu svítí? A jak dlouho? -

Pojďme se na chvíli ponořit do vod odborných výrazů, abychom si vysvětlili, jak to vlastně funguje.

Největším tajemstvím svítícího skla jsou tzv. fotoluminiscenční pigmenty neboli látky obsahující barvivo, které reaguje se světlem

(také se jim říká fosforeskující). Tyto pigmenty nasávají přirozené světlo denní nebo světlo umělé (konkrétně částice zvané fotony) a

ve tmě ho zase uvolňují – takže svítí!

Dnes se k výrobě svítícího skla používají pigmenty z hlinitanu strončitého (SrAl₂O₄) podpořené vzácnými zeminami, jako je europium

a dysprosium. To si zapamatujte pro případ, že budete dávat přednášku svým hostům, kteří například ze svítícího půllitru ještě nepili a

budou zvědaví. :-)

V souvislosti s množstvím použitého pigmentu zvládne svítící sklo být vidět ve tmě 8 až 12 hodin po úplném nabití.

Což znamená vystavit ho na 5–30 minut přímému slunci, nebo ho nechat 30–120 minut pod silným umělým osvětlením.

Uvádí se, že první hodinu až dvě je svit opravdu dobře viditelný, potom intenzita postupně klesá.

Po 8–12 hodinách bývá záře už jen slabě viditelná. Při běžném

slabším pokojovém světle může být k úplnému nabití svítícího skla potřeba i několik hodin.

Nicméně o tom, že tyto skleněné výrobky

opravdu svítí, vás přesvědčí již po pár minutách ve „světelné lázni“ například na okenním parapetu – a může být

venku i pod mrakem , ono si to nějaké fotony stejně nachytá.

- Barvy, bezpečnost a životnost svítícího skla -

Nejsilnější a nejdelší svítivost má zelená a tyrkysová (modrozelená) barva. U jiných barev je to slabší a doba svitu je výrazně kratší

kvůli fyzikálním vlastnostem použitých pigmentů.

Hlinitan strončitý obsažený v pigmentu svítícího skla je naprosto netoxický a zdravotně nezávadný.

Nemusíte se tedy bát škodlivého záření; radioaktivní to není. Rovněž nemusíte mít obavy, že vám výrobek v budoucnu svítit přestane.

Pigment funguje na základě

fyzikálního procesu a neopotřebuje se. Sklo bude svítit navždy.

Dá se říci, že svítící skleněné výrobky fungují na opačném principu, než žárovka ve vtipu o Edisonovi; znáte?

Přijde Edison večer do ložnice a řekne: „Ženo, právě jsem vynalezl žárovku!“ A ona: "Tak zhasni a pojď  spát"

S tímto sklem v ložnici zhasnete - a svítí se pořád.

- Svítící sklo je známkou sklářského mistrovství -

Běžné svítící pigmenty, používané např. do plastů nebo barev, se při vysoké teplotě zničí. V našem oboru je nutné používat speciální

vysokoteplotní pigmenty, neboť teplota ve sklářské peci se pohybuje kolem 1 200°C. Při tavení skloviny se tedy musí hlídat, aby

materiál pro výrobu svítícího skla nebyl vystaven více než 1250ti stupňům Celsia.

Zapracování svítícího pigmentu do skloviny má i další úskalí. Pigment se ve sklovině nerozpustí jako běžné sklářské barvy (oxidy

kovů); zůstává v ní jako pevné mikročástice, kolem kterých se ale mohou tvořit vzduchové bublinky. Někdy je to žádoucí efekt, jindy je

třeba s tím pracovat.

Pokud se ho použije příliš velké množství, může ve výrobku vzniknout vnitřní pnutí a sklo během chlazení praskne. Zkrátka a dobře,

pigment musí zůstat aktivní i po projití ohněm sklářské pece a nebýt na škvarek. Proto je jeho správné zapracování do skloviny

známkou sklářského mistrovství. Skláři nejčastěji pracují s pigmentem ve formě prášku nebo jemné krupice. Žhavé sklo nabrané na

píšťale se vyválí v pigmentu rozprostřeném na kovovém stole a následně se obalí další vrstvou čirého skla.

- Sklo svítící ve tmě jako ideální dárek -

Hledáte-li dárek jedinečný, ba přímo magický,naše svítící sklo je pro vás ideální volba

pro každou příležitost a v každé roční době.

Děti si s ním budou připadat jako malí kouzelníci a dospělí nad ním budou opět žasnout jako malé děti.

Na vánočním na stromku vyniknou svítící skleněné koule, k Valentýnu se hodí svítící srdce.

Na jaře si můžete vedle vázy s prvními květinami vytvořit aranžmá se svítícími ptáčky.

Až budete 30. dubna večer při pálení čarodějnic opékat buřty, je možno zapít je pivem z magického

svítícího půllitru. O dušičkách a Halloweenu si třeba ozdobíte pokoj svítícím svícnem, ba dokonce i svítící

dýní. Nebo budete v průběhu celého roku popíjet čistou vodu ze svítící sklenice a vychutnávat si spolu s ní

kouzlo každého okamžiku.

Vytvořte si vlastní příběh s tajemným svítícím sklem. Neříkejte obdarovanému, že ten skleněný anděl svítí; ať na to přijde sám – a

za jak dlouho asi? Nebo naopak „udělejte tmu“, ať to všichni vidí. Svítící sklo je dárek originální a univerzální (abychom se vyjádřili

česky :-).

Jednou se třeba ve vaší rodině bude vyprávět podobná historka: „Ve kterém roce bylo v Česku to mistrovství světa v hokeji, jak ho

naši kluci vyhráli?“ – „To bylo tenkrát, když měl zrovna strýc Břeťa šedesáté narozeniny a dostal toho zeleného svítícího hlemýždě a

sadu modrých panáků. Pamatujete, jak teta Vlasta nechtěla čekat, až se setmí, a zalezla s tím do sklepa, aby se mohla hned přesvědčit,

že opravdu svítí?“

Naše svítící sklo spojuje tradiční sklářské řemeslo s moderní technologií. Je to moderní magie a náš „kouzelník“ Lukáš Verner s ní

čaruje od roku 2020.

Chcete se dozvědět o historii sklářství u nás na Vysočině? Čtěte dál..

Sklářství se v českých zemích rozvíjelo především v horských oblastech,      

neboť oplývaly dostatkem surovin pro výrobu skla – bukovým

dřevem, křemenem,

vápencem a vodou...

První sklárny vznikaly ve druhé polovině 13. století. Velký rozvoj sklářství ovšem nastal v 17. století,

kdy bylo objeveno křišťálové sklo, které čeští skláři navíc brousili nebo zdobili malbou.

Počátky sklářství na Vysočině se datuje od 14.století, kdy začaly vznikat první huťe, ale nebylo jich 

mnoho. V dokladech z archivů se objevují místa, která ve svém názvu vyjadřují vztah ke sklu – Sklené,

Hutisko, Salajka, Sklenář. V 17. století patřily k nejvýznamnějším hutě na Fryšavě, na Cikháji, ve

Svratouchu a v Herálci.

U některých skláren se stavěly chalupy – pro skelmistra, ostatní zaměstnance a jejich rodiny. Utvářely se tak malé osady v lesích, kde

často stála i pila pro zpracování dřeva a hospoda, kde se skláři scházeli po práci. Někteří z nich možná hráli na nějaký hudební nástroj,

nebo se tam občas zatoulal nějaký muzikant a bylo veselo.

K zániku mnoha skláren přispělo nejen vyčerpání zásob dřeva a měnící se estetické nároky, ale i

průmyslová velkovýroba, která v tomto odvětví udeřila na přelomu 19. a 20. století. Malé sklárny už

nebyly konkurenceschopné. Jako poslední zanikla na Vysočině huť v Herálci v roce 1920.

Ptáte-li se na jména významných sklářů v našem kraji, jsou to z těch hodně starých časů Hafenbrädel

či Friedrich. V roce 1940 založil malou sklárnu ve Škrdlovicích Emanuel Beránek. Jeho podnik se stal

významným centrem výroby ručně tvarovaného hutního skla. 

Barevné sklo včera a dnes.

Jako každá technologie, i postupy a suroviny při barvení skla se v průběhu dějin měnily. Nějak to

dělali ve starověkém Egyptě ve 3. tisíciletí před naším letopočtem, jinak to dělá moderní odborník

ve velké sklárně a ještě jinak to dělá sklář v malé pícce. A představte

si, byly doby, kdy se pro obarvení přidávala do sklářského kmene třeba polohrubá mouka nebo

masokostní moučka.

Barevné sklo se nejprve používalo na výrobu korálků a malých nádob; potom ve „věku katedrál“ na

vitrážová okna svatostánků, která ohromovala věřící, a ornamenty nebo výjevy ze života svatých v

nich vzbuzovaly pocit, že právě zažívají kousek nebe na Zemi. Dnes považujeme barevné sklo za

běžnou součást života. U skleněných objektů si prý všímáme nejprve barvy, až potom přichází na

řadu tvar a další zdobení. Proto je barva tak důležitá.

Barvení skla je alchymie, která vyžaduje mnoho času a trpělivosti při hledání správného množství

barviva v souvislosti s výsledným odstínem. „Když tam nasypu o trochu víc tady toho,

dostanu pak

sklo nebesky modré nebo tmavší, indigově modré?“ uvažuje možná technolog ve stádiu

vývoje.

 Co je ta kouzelná látka, která sklo obarví? 

Technolog vám také řekne, že barva skla, utaveného z obvyklých surovin (sklářský písek, soda,

potaš a další), je světlounce zelená, protože obsahuje stopy železa. Do sklářského kmene se tedy

musí přidat ještě látky, které sklo odbarví (např. dusičnan sodný). A nakonec se přisype ta kouzelná

přísada, která vyvolá barvu. Která že to je? Je to oxid některého kovu v podobě prášku – jak zjistil

perský chemik Geber v osmém století. Nyní je třeba směs pečlivě promíchat, naložit do vozíku, a už

se veze k peci a nakládá do pánve, kde se taví 14 až 16 hodin při teplotě kolem 1 400°C.

Sklo obarví vlastně všechny prvky, které znáte z periodické tabulky. Kdyby psala příručku pro

sklářské odborníky Magdalena Dobromila Rettigová, nejspíš by to podala takto: Chceš-li modrou

barvu, použij oxid kobaltu. Pro zelené sklo vraz do směsi železo nebo chrom. Modrozelený odstín ti

vyvolá oxid mědi. Za bílou poděkuj cínu nebo zirkonu, za šedivou niklu, za žlutou kadmiu, stříbru

či uranu. Červenou ti zajistí měď nebo kombinace selenu a kadmia. Mangan vykouzlí barvu

fialovou, a přidáš-li k němu ještě oxid chromu, vznikne sklo černé.

 Odstín červené, zvaný zlatý rubín.

Výjimečnou barvou skla je takzvaný zlatý rubín, což je překrásný odstín červené, který vzniká

přidáním zlata. Poprvé ho utavil Němec Johann Kunckel ve druhé polovině 17. století. Tavba je

velmi složitá a vyžaduje přesné dodržení tepelné křivky. To znamená zvyšování a snižování teploty

v tu správnou chvíli, aby zlato mohlo reagovat a začít barvit do červeného odstínu. Pokud se tepelná

křivka nedodrží, sklo se neprobarví a zůstane žlutohnědé. Vypráví se pověst, že v severních

Čechách byl zlatý rubín objeven v 19. století tak, že jednomu technologovi spadly do pánve s

křišťálovým sklem zlaté mince z jeho výplaty.

 Barevné sklo v naší sklárně.

V naší sklárně tavíme převážně křišťálové sklo, to znamená bezbarvé a čiré. Barvíme ho až

při tvarování, a to koncentrovaným sklem. Jsou to vlastně oxidy kovů ve skleněných tyčích, říká se

jim rubíny. Ty se drtí na velikost, kterou potřebujeme: buďto jemný prášek (obalovačka) nebo

střípky (broky). Používáme barvy z Německa. Není to levné, ale je jich obrovská škála. Jen

výjimečně pracujeme tak, že se do sklářského kmene přidá oxid nějakého kovu, celá pánev je

nabarvená na jednu barvu a jede se jen jednobarevná výroba.

Fotoluminescenční pigment.

V naší sklárně vyrábíme také předměty, které obsahují fotoluminescenční pigment. Jde o  speciální                                                         
druh barvy, která pohlcuje světlo a ve tmě ho vyzařuje. V nabídce máme zeleně a modře  svítící sklo                                                         
v podobě džbánů, půllitrů, sklenic, a také dekorační drobnosti, jako jsou srdíčka, ptáčci, kameny či              
andílci. Stačí je vystavit světlu, ideálně slunečnímu, nebo i silnému umělému osvětlení.                            

                                                                                    
Po několika minutách nabíjení si předměty uchovají světelnou energii a ve tmě ji postupně vyzařují.   

                                                                
Jak poznamenal jeden návštěvník naší sklárny, shodou okolností elektrikář: „Ve tmě svítí i bez elektřiny a

nejdou vypnout.“                      

- - -
Zdroje:
VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. Grada Publishing a.s. Praha 2002.
<https://www.bohemiacrystal-eshop.com/barveni-skla-v-historii-a-nyni/>
Barvení skla <https://www.moser.com/cs/o-moseru/blog/jak-se-barvi-kristal>

byla by to úplně jiná báseň, věřte tomu.