Blog

Chcete se dozvědět o historii sklářství u nás na Vysočině? Čtěte dál..

Sklářství se v českých zemích rozvíjelo především v horských oblastech,

neboť oplývaly dostatkem surovin pro výrobu skla – bukovým dřevem, křemenem,

vápencem a vodou...

První sklárny vznikaly ve druhé polovině 13. století. Velký rozvoj sklářství ovšem nastal v 17. století, kdy bylo objeveno křišťálové sklo, které čeští skláři navíc brousili nebo zdobili malbou.

Počátky sklářství na Vysočině se datuje od 14.století, kdy začaly vznikat první huťe, ale nebylo jich mnoho. V dokladech z archivů se objevují místa, která ve svém názvu vyjadřují vztah ke sklu – Sklené, Hutisko, Salajka, Sklenář. V 17. století patřily k nejvýznamnějším hutě na Fryšavě, na Cikháji, ve Svratouchu a v Herálci.

U některých skláren se stavěly chalupy – pro skelmistra, ostatní zaměstnance a jejich rodiny. Utvářely se tak malé osady v lesích, kde často stála i pila pro zpracování dřeva a hospoda, kde se skláři scházeli po práci. Někteří z nich možná hráli na nějaký hudební nástroj, nebo se tam občas zatoulal nějaký muzikant a bylo veselo.

K zániku mnoha skláren přispělo nejen vyčerpání zásob dřeva a měnící se estetické nároky, ale i průmyslová velkovýroba, která v tomto odvětví udeřila na přelomu 19. a 20. století. Malé sklárny už nebyly konkurenceschopné. Jako poslední zanikla na Vysočině huť v Herálci v roce 1920.

Ptáte-li se na jména významných sklářů v našem kraji, jsou to z těch hodně starých časů Hafenbrädel či Friedrich. V roce 1940 založil malou sklárnu ve Škrdlovicích Emanuel Beránek. Jeho podnik se stal významným centrem výroby ručně tvarovaného hutního skla. 

Chemie vás ve škole možná nebavila. 

Ale kdyby vás ty vzorce byli učili na takovém příkladu, jako je barvení skla,

Barevné sklo včera a dnes 

Jako každá technologie, i postupy a suroviny při barvení skla se v průběhu dějin měnily. Nějak to
dělali ve starověkém Egyptě ve 3. tisíciletí před naším letopočtem, jinak to dělá moderní odborník
ve velké sklárně a ještě jinak to dělá sklář v malé pícce. A představte
si, byly doby, kdy se pro obarvení přidávala do sklářského kmene třeba polohrubá mouka nebo
masokostní moučka.
Barevné sklo se nejprve používalo na výrobu korálků a malých nádob; potom ve „věku katedrál“ na
vitrážová okna svatostánků, která ohromovala věřící, a ornamenty nebo výjevy ze života svatých v
nich vzbuzovaly pocit, že právě zažívají kousek nebe na Zemi. Dnes považujeme barevné sklo za
běžnou součást života. U skleněných objektů si prý všímáme nejprve barvy, až potom přichází na
řadu tvar a další zdobení. Proto je barva tak důležitá.
Barvení skla je alchymie, která vyžaduje mnoho času a trpělivosti při hledání správného množství
barviva v souvislosti s výsledným odstínem. „Když tam nasypu o trochu víc tady toho, dostanu pak
sklo nebesky modré nebo tmavší, indigově modré?“ uvažuje možná technolog ve stádiu vývoje.

 Co je ta kouzelná látka, která sklo obarví? 

Technolog vám také řekne, že barva skla, utaveného z obvyklých surovin (sklářský písek, soda,
potaš a další), je světlounce zelená, protože obsahuje stopy železa. Do sklářského kmene se tedy
musí přidat ještě látky, které sklo odbarví (např. dusičnan sodný). A nakonec se přisype ta kouzelná
přísada, která vyvolá barvu. Která že to je? Je to oxid některého kovu v podobě prášku – jak zjistil
perský chemik Geber v osmém století. Nyní je třeba směs pečlivě promíchat, naložit do vozíku, a už
se veze k peci a nakládá do pánve, kde se taví 14 až 16 hodin při teplotě kolem 1 400°C.
Sklo obarví vlastně všechny prvky, které znáte z periodické tabulky. Kdyby psala příručku pro
sklářské odborníky Magdalena Dobromila Rettigová, nejspíš by to podala takto: Chceš-li modrou
barvu, použij oxid kobaltu. Pro zelené sklo vraz do směsi železo nebo chrom. Modrozelený odstín ti
vyvolá oxid mědi. Za bílou poděkuj cínu nebo zirkonu, za šedivou niklu, za žlutou kadmiu, stříbru
či uranu. Červenou ti zajistí měď nebo kombinace selenu a kadmia. Mangan vykouzlí barvu
fialovou, a přidáš-li k němu ještě oxid chromu, vznikne sklo černé.

 Odstín červené, zvaný zlatý rubín 

Výjimečnou barvou skla je takzvaný zlatý rubín, což je překrásný odstín červené, který vzniká
přidáním zlata. Poprvé ho utavil Němec Johann Kunckel ve druhé polovině 17. století. Tavba je
velmi složitá a vyžaduje přesné dodržení tepelné křivky. To znamená zvyšování a snižování teploty
v tu správnou chvíli, aby zlato mohlo reagovat a začít barvit do červeného odstínu. Pokud se tepelná
křivka nedodrží, sklo se neprobarví a zůstane žlutohnědé. Vypráví se pověst, že v severních
Čechách byl zlatý rubín objeven v 19. století tak, že jednomu technologovi spadly do pánve s
křišťálovým sklem zlaté mince z jeho výplaty.

 Barevné sklo v naší sklárně 

Ve sklárně na Karlově tavíme převážně křišťálové sklo, to znamená bezbarvé a čiré. Barvíme ho až
při tvarování, a to koncentrovaným sklem. Jsou to vlastně oxidy kovů ve skleněných tyčích, říká se
jim rubíny. Ty se drtí na velikost, kterou potřebujeme: buďto jemný prášek (obalovačka) nebo
střípky (broky). Používáme barvy z Německa. Není to levné, ale je jich obrovská škála. Jen
výjimečně pracujeme tak, že se do sklářského kmene přidá oxid nějakého kovu, celá pánev je
nabarvená na jednu barvu a jede se jen jednobarevná výroba.

Fotoluminescenční pigment.

V naší sklárně vyrábíme také předměty, které obsahují fotoluminescenční pigment. Jde o speciální
druh barvy, která pohlcuje světlo a ve tmě ho vyzařuje. V nabídce máme zeleně a modře svítící sklo
v podobě džbánů, půllitrů, sklenic, a také dekorační drobnosti, jako jsou srdíčka, ptáčci kameny či
andílci. Stačí je vystavit světlu, ideálně slunečnímu, nebo i silnému umělému osvětlení. Po několika
minutách nabíjení si předměty uchovají světelnou energii a ve tmě ji postupně vyzařují. Jak
poznamenal jeden návštěvník naší sklárny, shodou okolností elektrikář: „Ve tmě svítí i bez elektřiny a nejdou vypnout.“

- - -
Zdroje:
VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. Grada Publishing a.s. Praha 2002.
<https://www.bohemiacrystal-eshop.com/barveni-skla-v-historii-a-nyni/>
Barvení skla <https://www.moser.com/cs/o-moseru/blog/jak-se-barvi-kristal>

byla by to úplně jiná báseň, věřte tomu.